na Blog.cz

Jen co vidím uvodní stránku, kde se pod sebou vyjímá hned několik článků se stejným názvem: Originalita, na tváři mám úsměv. Nevím a ani se nechci starat o to, kdo vybírá témata a už vůbec ne, kdo pro ně hlasuje. A ani se nechci zmiňovat, že to takto vypadá při zadání jakéhokoliv tématu. Musím ale poznamenat, že je hezké si v desítkách obměnách přečíst, jak jsme všichni originál a nebo naopak, že se vše opakuje. Od každého si můžeme vybrat trochu pravdy.

Vzhledem k psychickým možnostem, který mi nedělní odpoledne nabízí můžu už jen ke konci napsat, že snad nezáleží tolik na originalitě, jako na provedení oné myšlenky či činu.

Přeji hezký den.

Jo, občas si připadám, že si nezasloužím klávesnici, ale těch pár postřehů a kritik, které můžu si zapsat do svého pomyslného sešítku teorie, přibívá a nemůžu si odpustit se s některými nesvěřit. Protože jak to je jen s tím, že se svými chybami učíme? I když vlastně... s mojí nepoučitelností bych měla být raději ale sticha. Někdy se mi podaří držet se čeho jsem se se zaslíbila, no, a někdy zase ne. A tak můžu doufat, že je to pouze tím, že se tak nějak v tom psaní stále hledám a ani nepředpokládám, že brzy s tím i skončím.

... a moje noční činnost na blogu je ze spánku nevyruší. Tím míněno, že je asi blbost vkládat články v době když už je tak pozdě, že je brzo. Takže, když se mi občas poštěstí, raději článek přednastavím na nějakou lepší denní dobu.

Staré dobré pravidlo, které snad už ctím pár měsíců avšak jak narážím občas na blogísky vidím, že majitelky o něj ještě neslyšely. Nebylo by na škodu, kdyby se o tom někdo zmínil v nějaké brožuře pro začínající blogaře. Zvlášť kvůli těm mladším.

Aneb když poslední článek je napsán před půl rokem a blogař se pak diví, že má malou návštěvnost od té doby. Netýká se mě, ale spíše jednoho mého kamaráda, kterému je zasvědcen i další podobný bod.

.... a pak se taky divím, že mi tam nikdo nechodí. Na to taky někdy narážím... takové blogy o ničem. A mnohdy ani obsah doprovodného textu (poku vůbec je) není nijak zajímavý. Někdy se taky snadno plete kvalita a kvantita.

Pokud ten člověk umí psát a vymýšlí alespoň trochu zábavné příběhy, jen to vítám, ale pokud to je samé kombinování postav a párů, kdo se s kým vyspí apod. je to jen zbytečné zahlcování váženého kybernetického prostoru. I když chápu, že se nějak začít se psaním musí. Jinak odkazuji na článek Septimi Severy, kde má o tom moc pěknou úvahu.

Vážně mě dojímá, když pod článkem kde je velké hovno, objevím kupu srdíček se slovy jak je to pěkný článeček... Tak proč nenapsat kritiku? Většinou to ale dopadne tak, že se jen dočkám nesmyslných urážek. Ovšem když vidím pod snaživým článkem, kde si autor žádá komentářů a názorů aby se mohl nadále zlepšovat, mě to spíše mrzí a skoro se bojím něco pod to napsat abych nezmařila tu iluzi. A to je špatně...

_{zdroje: Efezský koncil, http://cs.wikipedia.org/wiki/Efezsk%C3%BD_koncil}

Ano. Pokáždé když silná myšlenka udeří v mozku na centrum motoriky, k prstům se nedostanou slova - ta, která jsou mými myšlenkami, ne ty pokřivené inforamace kolem. A ejhle, najednou jsem zase na začátku. Bojím se. Chráním si slohový postup, gramatiku, ale taky to, abych na sebe neřekla něco osobního. Počkat přeci, říkám, že myšlenky nechtějí jít k prstům a psát! Proč tedy znovu utíkám, nebo jak ráda říkám - strategicky ustupuji od prvotního záměru? A co že to chci říci? ... sakra, musím se napít čaje a něco rychle vymyslet, než se ve psaní znovu zaseknu a posléze přemístím tento článek do smazaných.

Asi je to tím, že jsem před chvílí přišla ze sprchy, a myslím si, že se to stává i vám, že tam přemýšlíte o mnoha věcech, u kterých se během dne nezastavíte. A třeba je to i tím, že jsem dnes dočetla jednu knihu. Zprvu se zdá jako nevinná beletrie pro děti, ale je o hře a hrách, které se každý den učástíme. O životě. O tom co je právo, co je horší na vrahovi než na člověku, který nikoho nezabil. Kde je zlo, kde dobro. Já svůj názor mám, ale raději se na to pokusím podívat z velkého nadhledu, abych vám také udělala místo pro přemýšlení.

Asi před hodinou jsem vypínala rozhořčeně televizi. Běželi televizní noviny na nově a zrovna ukazovali jednoho starého pána (nechci záměrně používat slovo důchodce, jako oni), který byl prý dohnán drahým palivem do kamen k tomu aby kradl a řezal dřevo z lesa. Možná, že jste tu reportáž viděli. Jsem zvyklá z různých medií poslouchat předpojaté názory a závěry. Co ale když tohoto sedumdesátiletého pana doslova nahánějí reportéři s kamerou po ulici? A ještě chtějí aby se k tomu vyjádřil? Nyní jsou některé možnosti (spojte si je dle libosti): pán je zloděj a měl by jít před soud, reportéři by se měli chovat ohleduplněji a nehnat se tolik za počtem diváků tímto stylem práce, pán udělal chybu a měl by jít před soud, reportéři se zachovali správně a je to jejich práce nás takto informovat, pán i reportéři neměli jinou možnost, pán by měl zaplatit pokutu, ... Těžce by se odpovědělo, a když to vezmete ale kolem a kolem, zjistíte, že i na jakoukoliv jinou otázku. Protože, sakra, co určuje, co je dobré a co ne? Proč vnímáme mnohé věci jako špatné a přitom v podstatě jde jen o dlouholetý zvyk společnosti? Jistě, pokud někdo vezme pistoli a jde do školky postřílet děti je to špatné. Je to jednoznačné tabu a odporuje to praktikám civilizace. Ten člověk je šílenec. Nemělo by se ale nějak opatřit, aby k tomu nedocházelo? No ano! V tom případě by ale všichni lidi museli se podrobit psychologickým testům. Což je hloupost. Jak už z hlediska neproveditelnosti, tak i z toho, že by se každému tím odepírala svoboda na svoji osobnost. Víme, že ten člověk za to nemůže a stejnak ho zavřeme do vězení nebo do ústavu. Není jiné řešení (?).

A pak voják, který se svojí četou vběhne do sídla teroristy a postřílí všechny v dohledu, je doma poté označován za hrdinu (tento příklad je sice zavádějící, ale doufám, že vám poslouží k pochopení toho, co tím chci říct). Ano, můžete podotknout, že smrtí těch zabití byli ušetřeny další životy, ale kdo říká, že by z těch dětí ve školce nemohli vyrůst taky teroristi a atentátníci?

Při pozorování mizící pěny do odpadu mi taky v mysli utkvěla otázka o počátku vesmíru, ale to snad zas na jindy. Nebo na nikdy. Já u toho nebyla a těžko bych napsala něco nového, než vy sami víte.